Křehká

Přála by sis aby ti bylo znovu pět let?

Být tou, co na svět nekouká očima dospělého, nesoudí sebe ani ostatní. Být tou, co nemůže být souzena.

Jako ta, co nedělá něco špatně.
Jako ta, co si nemůže nic vyčítat.
Jako ta, co o věcech nepřemýšlela skrze pohled někoho jiného.
Jako ta, které nezáleží na výsledku.
Jako ta, která nemá obavy, že to nebude dost.

Ne dost pro uznání. Ale pro ten tichý hlas uvnitř, který se naučil pochybovat.
Ten hlas, který tehdy neexistoval.
Ten hlas, který vzniká z nevyslovených očekávání.
Ten hlas, který tě nutí se cítit křehce.

Přála by sis se neomlouvat za nedokonalost, jen ji přijmout jako součást procesu.
Dovolit si zkoušet, riskovat, tvořit bez očekávání.
Vědět, že to, co vzniká, je v tu chvíli správně. A že to vychází z tebe.

Kdy vznikl strach z toho, že nejsme dost dobří? Být dost dobrý vychází z logiky srovnávání, a předpokladu, že něco musí být horší.

Oči tvého dospělého já neustále srovnávají. Srovnávají tebe s ostatními. V pohledu, který není ani tvůj.

Protože právě v tom kontrastu se krásné může náhle rozpadnout. Tvůj mozek vyhodnocuje, porovnává, hledá vztahy, bez toho, abys to mohla ovlivnit. Nehodnotí věci v absolutních termínech, ale spíše ve vztahu k okolním podnětům nebo k tvým předchozím zkušenostem. To vede k tomu, že se cítíš frustrovaná.

Je to přirozené, nejsi naprogramovaná na absolutní vnímání. Všechno hodnotíme v souvislostech. V relacích.
Ale právě ty relace ti berou klid.

Krása je totiž často jen zrcadlem toho, s čím ji poměřuješ.