Spektrum nevědomí

Druhá malba ze série balancování mezi abstrakcí a realitou.

Tentokrát stříbrný ženský portrét s kovovou kůží a holografickou, tekutou páskou přes oči. Ani v tomto případě se nebojím barev – naopak, jsou součástí výpovědi. Vyvolává pocit introspekce, pohledu dovnitř, spíše než ven. Pracuje s motivem slepého porovnávání, deformace identity a digitální uniformity.

Malba je pro mě připomínkou věčného boje s porovnáváním sebe sama s ostatními. S tím, jak nás srovnávání zaslepuje vůči vlastním kvalitám. Vede k tomu, že vnímání sebe sama je zkreslené, porovnáváme se s nerealitou, a často přeceňujeme úspěchy druhých, zatímco na ty vlastní zapomínáme. A přitom by bez toho „zaslepení“ mohly převyšovat i ve vlastních očích.

Páska symbolizuje slepotu vůči sobě, ale i strach být jiný. Být opravdu svůj.

Často tvrdíme, že nejsme jako všichni ostatní. Ne proto, že to skutečně cítíme, ale protože je děsivé říkat opak. Děsivé je přiznat si, že ztrácíme vlastní identitu. A digitální svět tento pocit ještě umocňuje. Online jsme často jeden jako druhý. Chceme se zalíbit, zapadnout. Cestujeme, abychom zažili něco jedinečného… a pak si uděláme tu úplně stejnou fotku na tom úplně stejném místě jako stovky jiných před námi.

Tekutost digitálního prostoru proměňuje naše já. Stáváme se někým jiným, často „víc jako oni“. Hezčími, líbivějšími… ale jen na první pohled. Jako bychom se snažili nějakou nepěknou fázi přečkat.

Sociální sítě urychlují povrchní vztahy, kapalinou protékají naše identity. Odstup od tohoto světa znamená zachování soukromí a autenticity, ale i riziko vyčlenění. Právě i kvůli digitálním životům, které každý žije paralelně s těmi skutečnými.

Internet není realita, ale přesto se tam velká část našich životů odehrává.
A zůstává otázka: kým bychom byli, kdyby se náš život odehrával jen mimo něj?